4.4 Mikropáskový dipólPodrobnější popis
|
a) | b) |
Obr. 4.4B.1 | Mikropáskový dipól s reflektorem.
a) celkový pohled b) diskretizační síť pro x-ovou složku proudové hustoty |
|
Termínem mikropáskový dipól
budeme označovat anténu, která sestává ze dvou úzkých mikropáskových ramen, napájených uprostřed symetrickým zdrojem.
Anténa je umístěna na lícní straně dielektrického substrátu. Dolní strana substrátu je zcela pokovena a má nulový potenciál
(obr. 4.4B.1).
Působení proudů tekoucích anténou můžeme popsat pomocí
vektorového potenciálu
|
.
|
( 4.4B.1a )
|
Působení nábojů na anténě popíšeme pomocí
potenciálu skalárního
|
.
|
( 4.4B.1b )
|
V uvedených vztazích značí A(r) vektorový potenciál v bodě r, J je vektor proudové hustoty v
bodě r0, GA je
dyadická Greenova funkce
a GV
Greenova funkce skalární
(více viz vrstva D). Argumentem Greenových funkcí r|r0
naznačujeme, že právě počítáme příspěvek proudu (náboje) v bodě r0 k potenciálům v bodě r.
Symbol ρ označuje nábojovou hustotu.
Proudová a nábojová hustota na dipólu jsou vzájemně svázány
rovnicí kontinuity
Máme-li vyjádřen jak vektorový tak skalární potenciál na ploše
mikropáskového dipólu,
můžeme vypočíst elektrickou intenzitu vlny, která je anténou vyzařována
Aplikací (4.4B.1) na
mikropáskový dipól
z obr. 4.4B.1 a dosazením z
rovnice kontinuity
do (4.4B.1b) dojdeme ke vztahům
|
,
|
( 4.4B.2a )
|
|
,
|
( 4.4B.2b )
|
|
.
|
( 4.4B.2c )
|
V uvedených vztazích značí Ax x-ovou složku
vektorového potenciálu
a V je
potenciál skalární,
GAxx značí x-ový diagonální prvek
dyadické Greenovy funkce
a GV je
Greenova funkce skalární,
Jx je x-ová složka hledaného vektoru
proudové distribuce
a Ex je x-ová složka vektoru intenzity vyzařovaného elektrického pole. Podrobnosti
čtenář nalezne ve vrstvě A.
Dosazením vektorového potenciál (4.4B.2a) a skalárního potenciálu (4.4B.2b) do vztahu
(4.4B.2c) dostáváme výchozí rovnici pro momentovou analýzu dipólu
|
.
|
( 4.4B.3 )
|
Velikost elektrické intenzity na ploše
mikropáskového dipólu
jsme schopni určit za předpokladu jeho dokonalé vodivosti z
okrajové podmínky
(vyjma napájecí štěrbiny musí být nulová). Jedinou neznámou ve vztahu (4.4B.3) je tudíž x-ová složka vektoru proudové hustoty
Jx.
V prvém kroku rozdělíme plochu dipólu na diskretizační buňky. Střed prvního diskretizačního prvku bude mít kótu 1,
střed druhého prvku bude popsán kótou 2, atd. Horní hranici diskretizačního prvku označíme kótou se stejným číslem
jako je kóta středu, avšak přidáme k tomuto číslu horní index "+" (plus). I dolní hranice diskretizačního prvku bude mít stejnou
kótu jakou má střed, ale doplněna bude horním indexem "-" (mínus), viz obr. 4.4B.1.
Dále se domluvme na tom, k čemu budeme jednotlivé různé body v diskretizační síti používat. Ve středech buněk budeme počítat
velikost x-ové složky vektoru elektrické intenzity. Jelikož ve výpočtu příspěvků proudů k velikosti elektrické intenzity
prostřednictvím složek
vektorového potenciálu
nevystupují žádné derivace (viz vztahy 4.4B.2), bude složka vektorového potenciálu počítána ve středech buněk.
Naproti tomu při výpočtu příspěvků nábojů k elektrické intenzitě prostřednictvím
skalárních potenciálů
dvakrát derivujeme podle x, přičemž derivace v numerickém výpočtu nahrazujeme středovými diferencemi. Hodnoty skalárního
potenciálu V, jehož derivováním počítáme příspěvky nábojů k elektrické intenzitě vyzařované vlny, tedy budeme muset znát
na hranách diskretizačních buněk, aby výsledek středového diferencování ležel uprostřed diskretizační buňky. Ze vztahu pro
výpočet skalárního potenciálu z nábojové hustoty pak ale vyplývá, že i hodnoty nábojové hustoty musíme znát na hranách
diskretizačních buněk. Hodnoty nábojové hustoty budeme počítat z
rovnice kontinuity
derivováním složek proudové hustoty, přičemž derivace budou opět nahrazeny středovými diferencemi. Abychom dostali hodnoty nábojové
hustoty na hranách diskretizačních buněk, musíme je počítat diferencováním složek proudové hustoty ve středech těchto buněk.
Toto zjištění je pro nás velmi příjemné, neboť (jak jsme uvedli výše) platnost hodnot složek proudové hustoty jsme již dříve
uvažovali právě v těchto bodech.
Závěrem tedy můžeme shrnout, že hodnoty složek vektoru proudové hustoty musejí být počítány ve středech diskretizačních
buněk a hodnoty hustoty nábojové na jejich hranách. Proto i hodnoty složek
vektorového potenciálu
a hodnoty složek vektoru elektrické intenzity musejí platit pro středy diskretizačních buněk a hodnoty
potenciálu skalárního
pro hrany buněk.
Dalším krokem je dosazení
po částech konstantní aproximace
rozložení proudů do výchozích vztahů a náhrada všech parciálních derivací středovými diferencemi. Nejprve se přitom zaměřme na
rovnici kontinuity,
z níž vyjádříme nábojovou hustotu na horním a na dolním okraji diskretizační buňky
|
,
|
( 4.4B.4a )
|
|
.
|
( 4.4B.4b )
|
Symbol a značí výšku diskretizační buňky (viz obr. 4.4B.1), Jx(mx,
nx) odpovídá konstantní hodnotě x-ové složky vektoru proudové hustoty na ploše buňky s kótou středu
(mx, nx) a symbol ω je úhlový kmitočet.
Na základě vztahů (4.4B.4a) a (4.4B.4b) budeme počítat příspěvek nábojů, reprezentovaných
nábojovou hustotou ρ, k x-ové složce vektoru elektrické intenzity. Z hodnot nábojové hustoty na horním okraji
diskretizačního prvku ρ(mx+, nx)
a na okraji dolním ρ(mx-, nx) můžeme
totiž vypočíst hodnoty
skalárního potenciálu
na těchto okrajích, a dále, náhradou parciální derivace skalárního potenciálu podle x středovou diferencí dostaneme
příspěvek nábojů k x-ové složce vektoru elektrické intenzity.
Nyní tedy známe hodnoty nábojových hustot na okrajích diskretizačních buněk. V dalším budeme ovšem předpokládat, že
tyto hodnoty platí nejen na zmíněných okrajích, ale že jsou platné na celých plochách
nábojových buněk,
které mají stejný rozměr jako diskretizační buňky, avšak jsou posunuty tak, aby byly okraji diskretizačních buněk půleny
(viz obr. 4.4B.1). Pak můžeme nábojové hustoty popsat následujícími
po částech konstantními funkcemi
|
,
|
( 4.4B.5a )
|
|
.
|
( 4.4B.5b )
|
V těchto vztazích značí Π(xm+,yn
| x,y) funkci, která nabývá jednotkové hodnoty na obdélníkové oblasti se středem v bodě
(xm+, yn), se šířkou a a s výškou B
(obdobně tomu je pro body (xm-, yn)). Hodnoty nábojové hustoty
ρ (xm+, yn) a
(xm-, yn) uprostřed této obdélníkové oblasti jsou přitom dány vztahy
(4.4B.5).
Pokud známe rozložení nábojové hustoty na
mikropáskovém dipólu,
můžeme z tohoto rozložení dosazením do vztahu
|
|
|
vypočíst hodnoty skalárního potenciálu na příslušných nábojových buňkách. Pro nábojovou buňku, která je půlena horním okrajem buňky
(mx, nx), tak dostáváme vztah
|
|
( 4.4B.6 )
|
a obdobně pro V(mx-, nx).
|
Obr. 4.4B.2 | Obor platnosti hodnoty nábojové hustoty ρ(2x+, 1x)
a tedy i obor platnosti skalárního potenciálu V(2x+, 1x). Obor platnosti příspěvků těchto skalárních potenciálů k velikosti elektrické intenzity vlny, vyzařované anténou |
|
Dříve, než půjdeme dále, zastavme se ještě na chvíli u vztahu (4.4B.6). Při jeho úpravě jsme zaměnili pořadí integrování
a sčítání a integrál součinu jednotkového skoku Π se
skalární Greenovou funkcí
GV přes celý dipól jsme nahradili integrálem samotné skalární Greenovy funkce GV
po ploše té
nábojové buňky, na níž je funkce
Π nenulová.
Co se týká indexování, indexy (m, n) určují pozici cílové buňky, pro jejíž plochu počítáme hodnotu
skalárního potenciálu, a indexy (p, q) specifikují pozici zdrojové buňky, jejíž náboje ke skalárnímu
potenciálu buňky (m, n) přispívají.
Jedinou spojitou funkcí v (4.4B.6) je
skalární Greenova funkce
GV, a proto pouze u této funkce musíme vyčíslit určitý integrál. Při vyčíslování tohoto integrálu pro různé
vzdálenosti zdrojové buňky od buňky cílové přitom postupujeme tak, že pouze měníme pozici cílové buňky a zdrojovou buňku máme
stále umístěnu v počátku; proto jsou integrační meze ve všech případech stejné (od -a/2 do +a/2 pro souřadnici
x' a od -B/2 do +B/2 pro souřadnici y').
V tuto chvíli jsme tedy v situaci, že známe konstantní hodnoty skalárního potenciálu na plochách všech
nábojových buněk.
Proto můžeme postupovat dále tak, že středovým diferencováním těchto hodnot vypočteme příspěvky nábojů, reprezentovaných
skalárním potenciálem,
k hodnotám x-ové složky vektoru elektrické intenzity
|
.
|
( 4.4B.7 )
|
Zde a značí výšku buňky, B je šířka buňky a hodnoty skalárního potenciálu V na plochách nábojových buněk
jsou dány vztahem (4.4B.6).
Jak jsme se zmínili již dříve, našim cílem je vyjádřit aproximaci elektrické intenzity vyzařované vlny na ploše dipólu
jako funkci proudové hustoty na tomto dipólu. Proto musíme v prvém kroku za hodnoty
skalárního potenciálu
na okrajích buněk V dosadit z (4.4B.6), čímž se (4.4B.7) stane funkcí nábojové hustoty ρ
na okrajích buněk
|
.
|
( 4.4B.8 )
|
Ve výše uvedeném vztahu značí a výšku diskretizační buňky a B její šířku. Úhlový kmitočet
ω odpovídá frekvenci, na níž anténu analyzujeme. Symbol VExS
značí příspěvek
skalárního potenciálu
V k velikosti x-ové složky vektoru elektrické intenzity vyzařované vlny. A konečně
ΓV reprezentuje integrál
skalární Greenovy funkce
GV na ploše buňky
|
.
|
( 4.4B.9 )
|
V dalším kroku na naší cestě k vyjádření elektrické intenzity jako funkce proudové hustoty musíme do vztahu (4.4B.9)
dosadit hodnoty nábojových hustot ze vztahů (4.4B.5)
|
.
|
( 4.4B.10 )
|
Vztah vyjadřuje příspěvek nábojů ke složce vektoru elektrické intenzity pomocí neznámých hodnot složky vektoru proudové
hustoty Jx a pomocí známých koeficientů ΓV,
daných vztahem (4.4B.9). Z hlediska
skalárních potenciálů
jsme tedy dospěli k cíli, a proto se nyní věnujme
potenciálu vektorovému.
Abychom mohli vyčíslit příspěvky proudu k hodnotám elektrické intenzity, musíme vypočíst
vektorový potenciál
dosazením po částech konstantní aproximace proudové hustoty do vztahu (4.4B.2a)
|
.
|
( 4.4B.11 )
|
Ve výše uvedeném vztahu značí
|
.
|
( 4.4B.12 )
|
Dále, a je výška diskretizační buňky a B je její šířka. GAxx
značí x-ovou diagonální složku
dyadické Greenovy funkce.
Funkce Π (px, qx| x',y') nabývá jednotkové hodnoty na buňce se středem v bodě
(px, qx) a na ostatních buňkách je nulová. Hodnoty Jx reprezentují po částech
konstantní proudové hustoty v síti buněk (px, qx).
V právě uvedeném odvození jsme opět přehodili pořadí integrace a sčítání a integrál přes celou plochu dipólu S
jsme nahradili integrálem přes plochu jediné buňky (protože v důsledku násobení funkcí Π je hodnota
integrandu nenulová pouze na jediné diskretizační buňce).
Konečně, dosazením
vektorového potenciálu
do vztahů (4.4B.3) a náhradou derivací
skalárního potenciálu
v těchto vztazích příspěvky (4.4B.10) dostáváme finální rovnici
|
.
|
( 4.4B.13 )
|
Získaná rovnice (4.4B.13) je bohužel dosti nepřehledná. Abychom tuto nectnost odstranili, přepíšeme ji do maticové formy
V této rovnici značí Ux sloupcový vektor napětí ve směru x na buňkách. Tato napětí vypočteme
tak, že x-ovou složku vektoru elektrické intenzity násobíme x-ovým rozměrem diskretizační buňky
|
.
|
( 4.4B.15 )
|
Symbol a značí výšku diskretizační buňky (tedy rozměr buňky ve směru x).
Jelikož předpokládáme, že náš
mikropáskový dipól
je vyroben z dokonale elektricky vodivého materiálu, bude napěťový vektor sestávat (vyjma budicích buněk) ze samých nul.
Dále, Ix je sloupcový vektor neznámých proudů ve směru x. Prvky vektoru
Ix jsou se složkou vektoru proudové hustoty Jx svázány vztahem
|
|
( 4.4B.16 )
|
(B je šířka dipólu, a tedy i diskretizační buňky). Impedanční matice Zxx popisuje příspěvky proudů
Ix a příspěvky nábojových hustot ρ k napětím Ux
na buňkách. Jednotlivé prvky impedanční matice Zxx získáme srovnáním vztahů (4.4B.13) až (4.4B.16)
|
.
|
( 4.4B.17 )
|
K vyčíslení impedanční matice Zxx potřebujeme znát hodnoty integrálů Greenových funkcí přes plochu
diskretizační buňky pro různé vzdálenosti mezi buňkou zdrojovou a buňkou cílovou. Popis numerického výpočtu těchto integrálů
v Matlabu popisujeme ve vrstvě D.
Hotový matlabovský program, který pomocí popsané metody analyzuje
mikropáskový dipól,
popisujeme z uživatelského hlediska ve vrstvě C.
|