4.5 Flíčková anténaPodrobnější popisV tomto odstavci se budeme věnovat momentové analýze dvojrozměrné mikropáskové antény. V podstatě se jedná o rozšíření
postupu, popsaného v čl. 4.4, na další rozměr.
Jak již bylo řečeno, potřebujeme vyjádřit intenzitu elektrického pole pomocí proudů a nábojů na buňkách. Učiníme tak
prostřednictvím
vektorového potenciálu
A a
potenciálu skalárního
φ; oproti předchozím článkům uvažujeme pozitivní konvenci, tj. exp(+jkr)
Vektorový potenciál
A a
skalární potenciál
φ elementárních plošných proudů a nábojů přitom fyzikálně představují příspěvky těchto zdrojů k
elektrickému poli v určitém bodě.
Matematicky není snadné tyto potenciály získat, neboť jsou řešením tzv. Sommersfeldových integrálů. Pro některé jednoduché
případy se však dají sestavit na základě fyzikálního pohledu na věc. Takový přístup uplatníme i zde.
Uvažujme případ, kdy máme dvojrozměrný motiv anténního prvku nad zemní plochou (obr. 4.5B.1). Předpokládáme (pro tuto
chvíli) relativní permitivitu dielektrika rovnu jedné a počítáme příspěvek elementární proudové a nábojové plošky v bodě r
k intenzitě v bodě r'. Použijeme
Coulombova
(resp.
Biot-Savartova)
zákona s respektováním odrazu od zemní plochy
(princip zrcadlení).
|
Obr. 4.5B.1 | Souřadný systém pro výpočet příspěvků elementárních nábojových (resp. proudových) buněk |
|
Tím dostaneme
|
,
|
|
|
,
|
|
kde pro vzdálenosti r0 a r1 platí
|
.
|
|
Zde r = (x, y), r' = (x'', y'') a h představuje tloušťku substrátu.
Zahrnutí vlivu dielektrika už je obtížnější. Fyzikální představa říká, že vlna může do cílového bodu r přijít ne
jednou, ale nekonečně mnoha cestami. V literatuře najdeme následující vztah:
|
,
|
|
kde
|
|
|
a εr je relativní permitivita substrátu.
Vektorový potenciál
A zůstane i po přidání dielektrika nezměněn.
V případě zdrojů konečné velikosti (tj. našich obdélníkových buněk) bude jejich příspěvek vyjádřen integrálně
|
,
|
( 4.5B.2 )
|
|
.
|
( 4.5B.3 )
|
Nyní je budeme věnovat diskretizaci rovnice (4.5B.2). Pro splnění tohoto úkolu musíme znát příspěvek libovolné proudové
(resp. nábojové) buňky k potenciálu ve středu buňky jiné. Proto zavedeme označení
|
,
|
( 4.5B.4a )
|
|
,
|
( 4.5B.4b )
|
|
.
|
( 4.5B.5 )
|
|
Obr. 4.5B.2 | Příklad sítě nábojových buněk. Zeleně vyznačeny proudové složky (buňky) Jx, červeně vyznačeny složky (buňky) Jy. |
|
Výraz mijAx říká jak j-tá
proudová buňka
pro složku x přispívá k
vektorovému potenciálu
ve středu i-té buňky. Podobně je tomu i u výrazu mijAy pro složku
Jy a u výrazu mijφ pro
skalární potenciál.
Jak jsme uvedli ve vrstvě A, jsou sítě
proudových buněk
a
buněk nábojových
navzájem posunuty o polovinu buňky, a používají tedy jiné číslování. Navíc proudové buňky mají nezávislé číslování pro složku
Jx a pro složku Jy. Pro lepší představu číslování uvádíme na obr. 4.5B.2
síť nábojových buněk pro stejný případ, jako byl uveden na obr. 4.5A.3.
Pro účely sestavení rovnic pro neznámé proudové hodnoty je nutné mít k dispozici funkci, která vypočte příspěvky mezi dvěma
libovolnými buňkami (stejného typu). Díky rozsahu tohoto článku není možné detailně popsat, jak taková funkce pracuje.
|
Obr. 4.5B.3 | Motiv typu hokejka. Nábojové buňky 1 až 4. Proudové uzlové hodnoty Jx1, Jx2, Jy1 |
|
Důležité
však je, že před prvním voláním funkce se vypočtou jen všechny nutné příspěvky, neboť příspěvky některých buněk se opakují
(např. buňky 1 a 2 pro složku Jx mají stejný příspěvek jako buňky 3 a 4). Tyto všechny vzájemné příspěvky
se uloží do tzv.
momentové tabulky
(matice). Při každém dalším volání funkce se pouze čte tento příspěvek na odpovídajícím místě momentové matice.
Nyní se pokusíme o sestavení soustavy rovnic. Nebude zde však uveden obecný vztah pro obecný případ, ale bude ukázána
konkrétní jednoduchá situace. V obr. 4.5B.3 je nakreslen motiv typu hokejka, který má čtyři
nábojové buňky
a tři
buňky proudové
(z toho dvě buňky pro Jx a jednu buňku pro Jy).
Nyní sestavíme rovnice pro intenzitu E1x
|
.
|
|
První člen představuje příspěvek všech
proudových buněk
k proudové buňce Jx1. Druhý člen je příspěvkem od
nábojových buněk;
výraz {}/Δx představuje náhradu derivace ∂φ/∂x středovou diferencí (viz
čl. 4.1). Obsahem složené závorky jsou čtyři členy, protože máme celkem čtyři nábojové buňky.
Např. první člen představuje příspěvek první nábojové buňky do středu druhé buňky minus příspěvek první nábojové buňky do středu
první buňky. Tj. první index u členů m je vždy střed cílové nábojové buňky, v níž příspěvek počítáme, a druhý index je pak
index zdrojové nábojové buňky. Náboj sídlící v každé buňce je přitom spočten za pomoci proudových uzlových proudových hustot na
stěnách s využitím
rovnice kontinuity
kde σ je v našem případě plošná hustota náboje.
Podobným způsobem bychom sestavili rovnici pro intenzitu E2x a pro intenzitu
E1y. Tolik tedy k sestavení rovnic. Dále se budeme věnovat buzení struktury.
Nejjednodušším způsobem buzení struktury je buzení rovinnou vlnou (viz čl. 4.4).
Stačí totiž pro každou
proudovou buňku
položit Ex = -ExI a Ey =
-EyI, kde ExI a
EyI představují složky intenzity dopadající vlny. My však budeme budit anténu
horizontálním napěťovým zdrojem. Situaci pro případ struktury z obr. 4.5B.2 ukazuje obrázek 4.5B.4.
V místě, kde byla v obr. 4.5B.2 symbolem 1 označena vstupní svorka, je nyní umístěn napěťový zdroj o napětí
VS. Tento zdroj dodává do analyzované struktury proud IS. Jeden pól zdroje
je připojen přímo na analyzovanou strukturu, druhý pak na pomocný mikropásek (tzv. stub), který představuje proti zemi
určitou impedanci Zstub. Vstupní impedance Z1 je pak dána vztahem
kde impedanci ZS stanovíme z podílu napětí VS
(jeho hodnotu si můžeme při analýze zvolit) a proudu IS. Impedanci Zstub
stanovíme analyticky jako –Z0 cotg(β lstub).
|
Obr. 4.5B.4 | Aproximace proudové distribuce na struktuře z obr. 4.5B.2; horizontální de-embedding. |
|
Pokud provedeme výpočet impedance naznačeným způsobem, nebude výsledek přesně odpovídat skutečnosti, protože jsme neuvážili
vliv koncových kapacit (viz obr. 4.5B.5).
|
Obr. 4.5B.5 | Koncové kapacity |
|
Při respektování kapacit je nutné k impedanci Zstub připočíst paralelně impedanci
ZS = 1/jω CS
(kapacita CS není kapacitou otevřeného konce, ale je menší). Tím získáme
Zstub’ = Zstub || ZS.
Kapacita CG je však už zahrnuta v impedanci ZS a po vypočtení impedance
Z1‘ = ZS – Zstub‘ je nutné pouze odečíst
ZS. Výsledná (korigovaná) impedance pak je Z1” = Z1‘
ZS / (Zs–Z1‘).
Soustava rovnic pro neznámé uzlové hodnoty byla sestavena na základě fyzikálních úvah. Nyní uvedeme obecný matematický
postup, odpovídající výše uvedeným úvahám:
- Proudovou hustotu aproximujeme pomocí
bázových funkcí
|
|
|
V našem případě jsou bázové funkce po částech konstantní. Složitějšími bázovými funkcemi jsou pak stříškové bázové funkce
(anglicky rooftops), které se v jednom směru mění lineárně a v druhém zůstávají konstantní.
- Za potenciály dosadíme do (4.5B.1) jejich integrální vyjádření pomocí
Greenových funkcí
|
.
|
|
Zde symbol Ω představuje oblast pokovení a EI je intenzita dopadající vlny.
Za náboj dosadíme z
rovnice kontinuity
a proudovou hustotu vyjádříme jako kombinaci bázových funkcí. Tím dostáváme
|
,
.
|
|
- Pomocí
Galerkinovy metody
minimalizujeme chybu aproximace proudu. Dostáváme tak soustavu rovnic
|
,
|
|
|
,
|
|
v níž se vyskytují čtyřnásobné integrály. Vnitřní integrály jsou integrály konvoluční, a proto je značíme hvězdičkou. Vnější
integrály jsou integrály korelační a jsou označeny závorkami <>. Symbolem T značíme
váhové funkce
(v Galerkinově metodě jsou jimi funkce bázové).
Naše formulace momentové metody z matematického pohledu odpovídá případu, kdy roli
váhových funkcí
hrají
Diracovy impulsy.
Tento postup se označuje jako
kolokační metoda.
- Efektivně vypočteme všechny integrály a sestavíme soustavu rovnic. Jejím řešením jsou pak neznáme uzlové hodnoty proudové hustoty.
- Ze známého rozložení proudu stanovíme další parametry antény ( činitel odrazu na příslušném portu,
vstupní impedance,
atd.).
Tím naše povídání o analýze mikropáskových antén momentovou metodou končí. Konkrétní příklady výpočtu uvádíme ve
vrstvě C.
|